Billy Preston se nebavil jen s Fab Four. Připojil se k nim u nástrojů, hrál a stal se jediným umělcem v historii, který získal oficiální uznání za písně se skupinou.
Stalo se to na trati “Get Back”.
Skladba vydaná v roce 1969 je připisována jako “The Beatles with Billy Preston”. To je vše. Žádný jiný hudebník nikdy nedostal tak specifický podpis. Toto nebylo pozvání jako host. Tohle nebylo jen místo pro hosty. Bylo to partnerství, alespoň na papíře.
Preston přinesl mocný zvuk Hammondových varhan, který prořízl napětí ve studiu. Beatles se rozcházeli. Sezení byla chaotická. Ale když Preston usedl ke klávesám, rytmický základ dostal tvar. Kapela znovu nacházela svou drážku.
Nebyl jen hudebníkem. Stal se součástí energie skupiny při jejím posledním veřejném vystoupení.
Jeho příspěvky přesahovaly jednu hitovou píseň. Preston nahrál klávesové party pro Abbey Road (1969). Do alba Let It Be (1970) přidal vrstvy zvuku. Zúčastnil se Rooftop Concert, legendárního nepovoleného vystoupení v budově Apple Records v Londýně. Vítr zavyl. Policie se blížila. Ale hudba byla hutná a harmonická. Preston seděl u varhan a hrál tak tvrdě jako kdokoli jiný v kapele.
Tohle nebyl vedlejší projekt. Byla to hluboká integrace. Preston ty písně znal. Znal chlapy. Pochopil ten tlak.
Proč ho pustili dovnitř? Možná proto, že to byl varhaník vyškolený v gospelové tradici, který se vyrovnal Johnovu funku nebo Paulovým melodiím. Možná proto, že přinášel radost, kterou ostatní ztratili. Nebo možná proto, že v těch pár měsících potřebovali někoho, kdo by dokázal hrát přes hluk.
Autorství na “Get Back” zůstává jedinečné. Je to poznámka pod čarou v hudební historii, ale hlasitá. Preston odešel s více než jen řádkou na obalu desky. Odešel s důkazem, že na krátký okamžik byl Beatle.
Zbytek skupiny šel dál. Skupina se rozpadla. Preston pokračoval ve hře. Pokračoval v nahrávání. Ale ten původní řádek? Ona zůstává.
